So alone - 1. kapitola

Panovalo zde nepřirozené ticho, přerušované jen občasným zvukem jejích vlastních kroků. Všechna okna byla zakrytá těžkými, tmavě zelenými závěsy, v neudržovaných pokojích ležel rozházený, kdysi velmi krásný a drahý, nábytek. Všechna zrcadla byla, stejně jako okna, zcela zakryta. Tapety z jemné, ale pevné látky, byly otrhané a v některých místnostech ohořelé.
Nejkrásnější a zároveň nejvíce zničenou částí panství, byla rozlehlá zahrada obklopující dům. Prastaré pokroucené stromy, jejichž nejtenčí větve se chvěly ve větru, byly němými svědky smutné minulosti tohoto místa. Mezi nimi se černalo pár náhrobků s vytesanými liliemi. Severní konec pozemku sousedil s hlubokým lesem, který v člověku vyvolával nepříjemné pocity svou temnotou, podivnými tvary stromů a nepřirozeným chladem, jež se od něj šířil.
Náhle se pohnul závěs na jednom z oken ve vyšším patře domu. Stála tam drobná bledá dívka s ohnivě rudými vlasy a opírala se o zeď. Byla unavená, pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy a ruce se jí lehce třásly.
Tiše přešla ke dveřím a vydala se do další místnosti. Zakopla o povalené křeslo a náhle si všimla štosu novin. Nejnovější byly z minulého týdne. Překvapeně je vzala do ruky. Tak konečně našla důkaz toho, že on je nejspíš naživu. Najednou strnula. Něco nebylo v pořádku, cítila zde něčí přítomnost. Opatrně, s hůlkou v ruce, postupovala na chodbu. Dotkla se barevného náramku na svém zápěstí, aby zkontaktovala své kolegy. Náramek změnil barvu.
„Někdo tu je, pošlete sem pár lidí,“ šeptla. Pevně obemkla prsty kolem hůlky a s trhaným nádechem vstoupila do dalšího pokoje. Nikdo nikde. Vyšla zpět na chodbu, kde si všimla čehosi, co bylo zakryto závěsem. Nemohla překonat svou zvědavost a přehoz strhla. V popraskaném zrcadle spatřila svou vyčerpanou tvář. Pak ji však něco upoutalo. Přiblížila se ke svému odrazu a kdesi za svým obličejem spatřila tmavou, pomenší místnost s krbem, kde plál oheň. Překvapeně se otočila. Nic. Za ní byla jen stěna s omšelými gobelíny. Upřela pohled spět na zrcadlo. Potom pomalu zvedla ruku a lehce se dotkla jeho povrchu. Její prsty se ponořily do stříbřité hmoty, která ji začala vtahovat do sebe, jen co chtěla ruku stáhnout. Vyděšeně se snažila osvobodit, ale čím byla její snaha usilovnější, tím ji magické zrcadlo pohlcovalo hlouběji. Nakonec zavřela oči a zcela se mu podvolila. Cítila, jak ji stříbrná hmota postupně zalévá hrdlo a ona se dusí. A pak se najednou mohla nadechnout. Otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Pokoj, ve kterém se ocitla, byl velmi tmavý, osvětlený jen ohněm, hořícím v krbu, naproti kterému stálo velké, pohodlně vypadající, křeslo. Rychle se snažila najít cestu ven, ale po vchodu nezůstalo ani památky.
Ozvaly se kroky. Prudce se otočila a najednou stála tváří v tvář muži, jehož hledal celý kouzelnický svět. Nevypadal zdravě. Po levé části obličeje se mu od oka až po bradu táhla jizva a on sám se ztěžka opíral o hůl.
„Co tady chceš?!“ zavrčel na ni a opřel jí špičku hůlky o hrdlo.
„Hledám člověka, který je obviněn z vraždy rodičů Hermiony Grangerové a dalších mudlovských rodin, jejichž děti jsou kouzelníci. Jistě víš, o koho se jedná,“ odsekla. Snažila se, aby se jí hlas moc netřásl. Tak hloupě se nechala nachytat! V duchu si nadávala. Tlak hůlky na jejím hrdle zesílil.
„Jen povídej, Weasleyová, jak se mají naši drazí spolužáci? Přeci jen je to už 8 let…“
„Co by s nimi bylo? Že se najednou tak zajímáš, Malfoyi. Ano, je to už 8 let, ale to tě nezprostí obžaloby z vraždy. A mimochodem, už 3 roky jsem Potterová,“ poslední větu dodala jen tak ze zvyku. Nikdo nemohl přenést přes srdce, že chlapec-který-přežil se oženil. Vzápětí si ale zase začala nadávat. Připadala si teď o tolik hloupěji.
„A co náš Vyvolený, jak ten se má?“ Přistoupil o kousek blíž.
„Můj manžel se má výborně,“ Nenápadně pozvedla hůlku. V tu chvíli ji však pohotově odzbrojil. Chytl její zbraň do ruky a opovržlivě se ušklíbl.
„Teď mi řekni, Potterová,“ nenávistně vyplivl její jméno. „Proč bych tě teď neměl zabít.“
„Možná proto, že mou smrtí bys přivolal celé ústředí bystrozorů.“ Vyschlo jí v hrdle. To bylo poprvé po dlouhé době, kdy měla strach. Jeho oči…vypadal velmi nebezpečně…nepříčetně.
On ji ale nechtěl zabít. Byla jediným člověkem, kterého za posledních několik let viděl, jakýsi odraz minulosti, jedna malá vzpomínka. Napřáhl hůlku a pak Ginny zbavil vědomí. Potom ji opatrně položil na zem a zašeptal tiché: „Obliviate.“

|| 2. Kapitola

4. Kapitola3.kapitola2. kapitola1. kapitola